Program

Program bude průběžně doplňován a aktualizován / Das Programm wird laufend ergänzt und aktualisiert

čt. 21. 11. 2024 10:00 Zasedání Společnosti pro dějiny Němců v Čechách

čt. 21. 11. 2024 17:00 vernisáž výstavy: Rudolf Schwedler, Z Nového Světa do celého světa 

 Mgr. et Mgr. Jan Vondrouš CZ/DE

pá. 22. 11. 2024 16:00 prohlídka města po průmyslových vilách Ústí nad Labem

senátor Mgr. Martin Krsek

so. 23. 11. 2024 10.00 prohlídka výstavou Naši Němci

Doc. PhDr. Petr Koura, PhD. CZ/DE

Anotace k jednotlivým přednáškám / Anmerkungen zu einzelnen Vorträgen:

RALF PASH  - Fernsehpionier am Technikum Tetschen-Bodenbach/Děčín - 

(DE) Im Jahre 1911 gründeten zwei Ingenieure aus Deutschland – Emil Lohmar und Rudolf Graf – die Technische Lehranstalt im nordböhmischen Bodenbach/Podmokly – heute ein Stadtteil von Děčín. 1920 erwarb die Stadt die Schule, 1926 entstand ein moderner Neubau, im dem sich heute die Střední průmyslová škola strojní, stavební a dopravní befindet. Das einstige "Technikum", das zeitweise über 500 Studenten hatte, bildete Ingenieure und Techniker für Fächer wie Maschinenbau, Elektrontechnik oder Radiotechnik aus. Zu den Absolventen gehörte mein Großvater Alois Pasch, der in seinen unveröffentlichten Memoiren über sein Studium zwischen 1931 und 1934 schreibt. Weitere Absolventen waren etwa John Frankel, Sohn von Theodor Fränkel, Oberkantor der Nürnberger Hauptsynagoge, sowie der in Westböhmen geborene sudetendeutsche Schriftsteller Otto Zerlik. ProfessorMatthias Färber, der von 1913 bis 1942 an der Schule tätig war, beschäftigte sich in seinem Radiotechnischen Laboratorium unter anderem mit Versuchen für das damals neue Medium Fernsehen. Im September 1936 empfing er auf dem Turm des Hohen Schneeberges/Děčínský Sněžník in der Böhmischen Schweiz Bilder des Ultrakurzwellenfernsehsender Berlin. Färber lebte bis zu seinem Tode im Jahre 1958 in Děčín. 

(CZ)  V roce 1911 založili dva inženýři z Německa - Emil Lohmar a Rudolf Graf - v severočeském městě Podmokly - dnes okres Děčín - technickou školu. V roce 1920 školu získalo město a v roce 1926 byla postavena nová moderní budova, ve které dnes sídlí Střední průmyslová škola strojní, stavební a dopravní. Někdejší "technické středisko", které místy čítalo přes 500 studentů, připravovalo inženýry a techniky v oborech jako strojírenství, elektronika a radiotechnika. Jedním z absolventů byl i můj dědeček Alois Pasch, který o svém studiu v letech 1931-1934 píše ve svých nepublikovaných vzpomínkách. K dalším absolventům patřil John Frankel, syn Theodora Fränkela, staršího kantora hlavní norimberské synagogy, a sudetoněmecký spisovatel Otto Zerlik, který se narodil v západních Čechách. Profesor Matthias Färber, který na škole působil v letech 1913 až 1942, se ve své laboratoři radiotechniky podílel na pokusech pro tehdy nové médium - televizi. V září 1936 přijímal z věže Vysokého Sněžníku/Děčínského Sněžníku v Českém Švýcarsku obraz z berlínské ultrakrátkovlnné televizní stanice. Färber žil v Děčíně až do své smrti v roce 1958.

Mgr. VERONIKA KUPKOVÁ - Utonuté příběhy (z) Přísečnice – Drown Histories of Pressnitz

(CZ)  Nucené vysídlení (1945/46), dosídlení (1946+) i přesídlení (1970) bývalých přísečnických obyvatel s sebou kromě jiných efektů přineslo také společenskou amnézii. Z kulturního povědomí se ztratily nejen dlouho zažité narativy (Musikstadt Pressnitz), ale také hrdost na lidský um Krušnohorců z Čech, kteří svoji domovinu proslavili na přelomu 19. a 20. století na všech obydlených kontinentech. Kolektivní paměť se tvořila za jiných společensko-politických okolností v Československu (odgermanizovat!), ve Východním Německu a v Západním Německu, resp. u vysídlenců. Zatímco pro ty byla hudba jedním z pomocníků, díky kterým se mohli více integrovat do společnosti (Bavorsko), česky mluvící pováleční obyvatelé Přísečnice už na muzicírování v příhraničí nenavázali – ani nemohli. S původními nositeli hudební tradice totiž zmizelo nejen potřebné vybavení (do odsunu si často brali právě hudební nástroje), ale hlavně know-how a pocit odpovědnosti za "řemeslo", které se po generace v rodinách německy mluvících Přísečničanů dědilo. Vzpomínková kultura v Česku na přísečnické muzikanty 'zapomněla', a tak se při 'rozvzpomínání' dnes musíme obracet výhradně do zahraničí.

(DE) Die Zwangsumsiedlung (1945/46), Umsiedlung (1946+) und Umsiedlung (1970) der ehemaligen Bewohner von Přísečnik brachte unter anderem eine soziale Amnesie mit sich. Nicht nur die altbekannten Erzählungen (Musikstadt Pressnitz), sondern auch der Stolz auf die Menschlichkeit der erzgebirgischen Bevölkerung aus Böhmen, die ihre Heimat an der Wende vom 19. zum 20. Das kollektive Gedächtnis bildete sich unter unterschiedlichen gesellschaftspolitischen Bedingungen in der Tschechoslowakei (Entgermanisierung!), in Ostdeutschland bzw. in Westdeutschland bei den Vertriebenen. Während für letztere die Musik eines der Hilfsmittel war, um sich besser in die Gesellschaft integrieren zu können (Bayern), konnten und wollten die tschechischsprachigen Nachkriegsbewohner von Přísečnice im Grenzgebiet nicht weiter musizieren. Mit den ursprünglichen Trägern der Musiktradition verschwand nicht nur die notwendige Ausrüstung (sie nahmen oft Musikinstrumente mit in die Vertreibung), sondern vor allem das Know-how und das Verantwortungsbewusstsein für das "Handwerk", das in den Familien der deutschsprachigen Přísečná-Bewohner über Generationen hinweg weitergegeben worden war. Die Erinnerungskultur in der Tschechischen Republik hat die Musiker von Přísečnice "vergessen", und so müssen wir uns heute ausschließlich an das Ausland wenden, um in Erinnerungen zu schwelgen.

Doc. PhDr. KRISTINA KAISEROVÁ, CSc.,  - Zwischen Aussig und Regensburg

Lack- und Farbenfabrik Anton Seiche vor und nach dem 2. Weltkrieg

(DE) Ab Mitte des 19. Jahrhunderts entwickelte sich Aussig zu einer Industriestadt. Im Jahr 1881 nahm die zweite sehr bekannte Lack-und Farbenfabrik, Anton Seiche, 1276 Dresdner Straße, ihren Betrieb auf. Sie beschäftigte etwa 20 Mitarbeiter und stellte vor allem Emaillefarben, Fermente, Fassadenfarben, Alkoholfarben usw. her. In den Vorkriegsjahren lief das Unternehmen gut. Im Jahre 1931 verursachten die unruhigen politischen Verhältnisse (Wirtschaftskrise 1930-31) den unerwarteten Verlust der Staatslieferungen. Mit dem Jahr 1921 begann Herr Otto Seiche, der später einer der Besitzer der Firma Anton Seiche wurde, in der Firma zu arbeiten.

Die älteste Tochter von Ferdinand Josef und Karoline Seiche, Helene, heiratete Josef Schiepeck. Er studierte in Prag an der Technischen Hochschule Chemie und schloß als Diplomingenieur (1923) ab. Nach seiner ersten Anstellung bei der Firma Schicht AG in Schreckenstein trat er 1925 in die Firma Anton Seiche ein.

Nach dem Münchner Abkommen wurden die Grenzgebiete an Deutschland abgegeben und es entstand der Reichsgau Sudetenland. Die Kriegswirtschaftsbestimmungen setzen 1940 ein, die Vorräte an Überseerohstoffen wurden durch die Reichsstellen beschlag-nahmt und teilweise anderen Betrieben zugewiesen. Trotz Rohstoffmangel belieferte die Firma kriegswichtige Industrien.

Im Jahre 1941 meldete sich Josef Schiepeck freiwillig als Offizier zu der deutschen Wehrmacht. Im Mai 1945 war der Krieg zu Ende. Ziemlich bald wurde die Zwangsaussiedlung der Deutschen auf verschiedene Weise durchgeführt. Ein nationaler Verwalter wurde auch in die Firma durch die tschechischen Behörden bestellt. Otto Seiche blieb in der Fabrik als Spezialist bis zur Übergabe 1946. Josef Schiepeck wurde erst am 2. 4. 1947 von der Gefangenschaft entlassen. Aber schon vorher beschäftigte er sich mit dem Gedanken seine Firma weideraufzubauen. Er musste zuerst ein günstiges Gelände oder Objekt suchen. Er fand eine Kaserne. Dieses Gelände wurde ihm schon im Dezember 1948 vom Bürgermeister Kehrle versprochen und im Marz 1949 zur Verfügung gestellt.

Er bekam aber noch nicht die Genehmigung, eine eigene Firma zu gründen. Unter den Freunden aus der Heimat gab es auch Antifaschisten, die viel bessere Bedingungen bei der Aussiedlung hatten. Drei Aussiger Freunde konnten an die Gründung einer Firma denken und gaben Josef Schiepeck die Möglichkeit eine Lackabteilung anzuschließen. Diese Firma hieß Ostia und hatte zwei Abteilungen: Seife und Lacke. Beide Abteilungen hatten je einen Geschäftsführer. Die Auswirkungen der Währungsreform 1948 waren für den Betrieb und dessen Aufbau und Entwicklung sehr hart. Aber im Herbst desselben Jahres war der Betrieb schon im Laufen. Erhaltene Briefe zeigen uns, dass die geschäftliche Verbindungen mit dem Krieg und der neuen Situation nicht unterbrochen, sondern dass sie noch starker und knapper wurden. Menschen in dieser unglücklichen Situation waren sich in den geschäftlichen Fragen (Maschinen- und Rohstoffe-beschaffung) sehr behilflich.

Im Jahr 1950 wurde die Lackabteilung der Firma Ostia selbständig und unter dem Namen "Regensburger Lackfabrik GmbH." registriert. Ein Jahr später wurde der Vergleich der Firma Ostia in der Zeitung angemeldet. Damit begann eine neue Geschichte der Firma Josef Schiepecks "Regensburger Lackfabrik GmbH".

Mezi Ústím a Řeznem

Továrna na barvy a laky Anton Seiche před a po 2. světové válce

(CZ) Od poloviny 19. století se Aussig rozvíjel jako průmyslové město. V roce 1881 byla otevřena druhá známá továrna na barvy a laky Anton Seiche, Dresdner Straße 1276. Zaměstnávala asi 20 lidí a vyráběla především emailové barvy, fermeže, fasádní barvy, barvy na bázi alkoholu atd. V předválečných letech se firmě dařilo. V roce 1931 způsobila neklidná politická situace (hospodářská krize 1930-31) nečekanou ztrátu státních dodávek. V roce 1921 začal ve firmě pracovat pan Otto Seiche, který se později stal jedním z majitelů firmy Anton Seiche.

Nejstarší dcera Ferdinanda Josefa a Karolíny Seicheových, Helene, se provdala za Josefa Schiepecka. Ten vystudoval chemii na Vysoké škole technické v Praze a získal titul inženýra (1923). Po svém prvním zaměstnání u firmy Schicht AG ve Schreckensteinu nastoupil v roce 1925 k Antonu Seicheovi.

Po Mnichovské dohodě byly pohraniční oblasti odstoupeny Německu a vznikla Říšská župa Sudety. V roce 1940 začala platit nařízení o válečném hospodářství, zásoby zámořských surovin byly říšskými úřady zabaveny a částečně přiděleny jiným podnikům. Navzdory nedostatku surovin dodávala společnost průmyslovým odvětvím důležitým pro válečné úsilí.

V roce 1941 se Josef Schiepeck dobrovolně přihlásil jako důstojník německého wehrmachtu. Válka skončila v květnu 1945. Násilné vysídlení Němců bylo brzy prováděno různými způsoby. Českými úřady byl do podniku jmenován také národní správce. Otto Seiche zůstal v továrně jako specialista až do předání v roce 1946. Josef Schiepeck byl ze zajetí propuštěn až 2. dubna 1947. Ještě předtím však již přemýšlel o obnově svého podniku. Nejprve musel hledat výhodné místo nebo nemovitost. Našel kasárna. Toto místo mu v prosinci 1948 přislíbil starosta Kehrle a v březnu 1949 mu bylo dáno k dispozici.

K založení vlastní firmy však ještě nebyl oprávněn. Mezi přáteli z vlasti byli také antifašisté, kteří měli mnohem lepší podmínky pro přesídlení. Tři přátelé z Aussigu mohli pomýšlet na založení firmy a dali Josefu Schiepeckovi možnost založit oddělení barev. Tato firma se jmenovala Ostia a měla dvě oddělení: Mýdlo a lak. Každé z obou oddělení mělo svého ředitele. Dopady měnové reformy v roce 1948 se na firmě a jejím vzniku a rozvoji projevily velmi tvrdě. Na podzim téhož roku však již byla společnost v provozu. Z dopisů, které se dochovaly, se dozvídáme, že obchodní kontakty nebyly válkou a novou situací přerušeny, ale že se ještě více upevnily a ztenčily. Lidé v této nešťastné situaci byli v obchodních záležitostech (obstarávání strojů a surovin) velmi vstřícní.

V roce 1950 se lakovna společnosti Ostia osamostatnila a byla zaregistrována pod názvem "Regensburger Lackfabrik GmbH". O rok později bylo v novinách zaregistrováno osídlení společnosti Ostia. Tím začala nová historie společnosti Josefa Schiepecka "Regensburger Lackfabrik GmbH".

BOREK TICHÝ Erich Huschka a vznik Neugablonz

(CZ) Erich Huschka (1912-1998), rodák z Jabloneckých Pasek (dnes součást Jablonce nad Nisou), se řízením osudu (a v rozporu se svým vzděláním a zájmy) stal klíčovou osobou při budování "jabloneckého (bižuterního) průmyslu" po roce 1945 v Bavorsku. Zejména z jeho iniciativy a v těsné spolupráci se stejně přesvědčenými přáteli vznikla celá nová čtvrť u města Kaufbeuren, později nazvaná Neugablonz podle Jablonce/Gablonz, místa původu. Zatímco o Neugablonz u nás drobné povědomí existuje, příběh jeho podnikavého "zakladatele" není na české straně prakticky znám a nebyl v češtině dosud dostupný. Drobným pozdním příspěvkem pro zaplnění této mezery je česko-německé vydání životopisného medailonu Ericha Huschky od německého historika Manfreda Heerdegena, původně publikovaného v roce 2017 v němčině. Letošní dvojjazyčné vydání bylo autorem doplněno o nově získané materiály z Huschkova českého domova.

(DE) Erich Huschka (1912-1998), gebürtig aus Jablonecké Paseky /Bad Schlag, (heute ein Ortsteil von Gablonz) wurde nach 1945 (und entgegen seiner Ausbildung und Interessen) zu einer Schlüsselfigur beim Aufbau der "Gablonzer Schmuck-Industrie" in Bayern. Insbesondere wurde auf seine Initiative hin und in enger Zusammenarbeit mit ebenso überzeugten Freunden ein ganz neuer Stadtteil in der Nähe der Stadt Kaufbeuren geschaffen, der später nach dem Ursprungsort Gablonz Neugablonz genannt wurde. Während Neugablonz hierzulande doch ein wenig bekannt ist, ist die Geschichte seines unternehmungslustigen "Gründer" auf tschechischer Seite nahezu unbekannt und bisher auch nicht in tschechischer Sprache verfügbar. Ein kleiner, verspäteter Beitrag zur Schließung dieser Lücke ist die tschechisch-deutsche Ausgabe des biografischen Medaillons von Erich Huschka durch den deutschen Historiker Manfred Heerdegen, die 2017 in Deutschland erschien. Die diesjährige zweisprachige Ausgabe hat der Autor u.a. mit neu erworbenen Materialien aus Huschkas tschechischer Heimat ergänzt.

Michal Plavec - Kamillo Körner (1868-1943). Professor und Holocaust-Opfer

(DE) Kamillo Körner wurde am 6. August 1868 in Linz geboren. Er studierte Maschinenbau und lehrte an der k. u. k. Deutschen Technischen Hochschule Prag. In den akademischen Jahren 1907/1908 und 1920/1921 war er Dekan der Abteilung für Maschinenbau und Elektrotechnik und im akademischen Jahr 1910/1911 sogar Rektor der gesamten Universität. In der Zwischenkriegszeit in der Tschechoslowakei unterrichtete er an dieser Schule und war gleichzeitig Vorsitzender des Verbandes Deutscher Flieger in der ČSR in Jahren 1921-1927 und von 1927 Ehrenvorsitzender. Noch 1938 wurde er in der Reichenberger Zeitung als einer der einflussreichsten Sudetendeutschen bezeichnet. Er starb im Ghetto Theresienstadt

(CZ) Kamillo Körner se narodil 6. srpna 1868 v Linci. Vystudoval strojní inženýrství a vyučoval na k. u. k. Německé vysoké škole technické v Praze. V akademických letech 1907/1908 a 1920/1921 byl děkanem katedry strojního a elektrotechnického inženýrství a v akademickém roce 1910/1911 dokonce rektorem celé univerzity. V meziválečném období v Československu na této škole vyučoval a v letech 1921-1927 byl také předsedou Svazu německých letců v Československé republice a od roku 1927 jeho čestným předsedou. Ještě v roce 1938 byl v říšskoněmeckých novinách označován za jednoho z nejvlivnějších sudetských Němců. Zemřel v terezínském ghettu.

Doc. PhDr. Jan Horský, Ph.D., Doc. Phdr. Ivan Murin, PhD., - Projekt studia depopulace a kulturního přenosu (příklad Krkonoš a Podkrkonoší) 

Projekt zur Untersuchung der Entvölkerung und des kulturellen Transfers (Beispiel Riesengebirge und Podkrkonoší)

(CZ) Referát představí různé typy depopulace (razantní, organickou a postupnou apod.) a možnosti studia jejího kulturnědějinného dopadu. Pojednán bude vztah mezi hustotou obyvatelstva a intenzitou sociokulturních a socioekonomických vztahových sítí. Představen bude i koncept kultury jako systému znaků, vzorců chování a jako interpretační pospolitosti. Školy, fary, knihovny, architektura či krajina mohou být pojednány jako "text". Kultura jakožto systém vědění zakládá aktérskou dovednost "čtení" tohoto "textu". Otázkou pak je, co se děje, když jsou vysídleni "čtenáři", a popř. dosídleni noví.

(DE) In dem Beitrag werden verschiedene Arten der Entvölkerung (gewaltsame, organische und allmähliche Entvölkerung usw.) und die Möglichkeiten zur Untersuchung ihrer kulturellen und historischen Auswirkungen vorgestellt. Die Beziehung zwischen der Bevölkerungsdichte und der Intensität der soziokulturellen und sozioökonomischen Beziehungsnetze wird erörtert. Das Konzept der Kultur als System von Zeichen, Verhaltensmustern und als Interpretationsgemeinschaft wird ebenfalls vorgestellt. Schulen, Kirchengemeinden, Bibliotheken, Architektur oder Landschaften können als "Text" behandelt werden. Kultur als Wissenssystem begründet die Fähigkeit des Akteurs, diesen "Text" zu "lesen". Die Frage ist dann, was passiert, wenn die "Leser" vertrieben und neue angesiedelt werden.

Mgr. et Mgr. Jan Vondrouš - Rudolf Schwedler, Sklo z Nového světa do celého světa (designérská tvorba sklárny Harrachov v 1. pol. 20 století) 

(DE) Rudolf Schwedler, Glas aus der Neuen Welt für die ganze Welt (Designarbeit der Glashütte Harrachov in der ersten Hälfte des 20. Jahrhunderts)

(DE) Die Glashütte Harrachov ist die älteste noch in Betrieb befindliche Glashütte der Welt. Seit ihrer Gründung im Jahr 1712 wurde sie, abgesehen von kurzen Unterbrechungen wie während der napoleonischen Kriege oder durch zwei Brände, durchgehend betrieben. Dabei ging es nicht nur um den Erhalt des Unternehmens durch die Eigentümer, sondern auch um die Weitergabe des handwerklichen Wissens und der Kunstfertigkeit der Glasmacher und Designer. Rudolf Schwedler war über viele Jahrzehnte einer der prägenden Gestalter der Glashütte. Bereits während des Ersten Weltkriegs begann er dort zu arbeiten, als auch Julius Jelínek, ein Schüler des berühmten Malers Vojtěch Hynais, in der Glashütte tätig war. Schwedler blieb bis 1955, als er sich zurückzog, um die neue Generation von Designern, insbesondere Milan Metelák, zu unterstützen. Schwedler musste sich in seinen Entwürfen mit vielen künstlerischen Strömungen seiner Zeit auseinandersetzen und sie in der Glasproduktion umsetzen. Diese war für viele Familien im Riesengebirge, sowohl tschechischer als auch deutscher Herkunft, eine wichtige Lebensgrundlage. Vom Art Déco über das beliebte geschliffene Glas der 1930er Jahre, das in der Zeit der großen Depression für seine Eleganz geschätzt wurde, bis hin zum aufkommenden Funktionalismus nach dem Zweiten Weltkrieg, prägte Schwedler das Design der Glashütte maßgeblich. Besonders das zeitlose Design trug dazu bei, dass die handwerkliche Glasproduktion im Riesengebirge trotz politischer und wirtschaftlicher Umbrüche bis heute Bestand hat. Ein herausragendes Beispiel ist das Design des Glasservices für den ehemaligen Außenminister Dr. hc. Jan Masaryk. Diese Gläser, die noch immer produziert werden und große Beliebtheit genießen, tragen heute seinen Namen und sind als "Masaryčky" bekannt.

(CZ) Sklárna Harrachov je v současné době nejstarší provozní sklárnou na světě. Byla založena roku 1712 a vyjma snad pár velmi krátkých časových údobí (jako období napoleonských válek a dvou požárů) funguje do dnešních dnů. To ale neznamená jen zachování provozu, odpovědnost majitelů za jeho udržení, ale také know-how a um sklářů, návrhářů a designérů. A právě mezi přední designéry této sklárny patřil po dlouhá desetiletí Rudolf Schwedler. Do sklárny přišel již v průběhu první světové války, tedy v době, kdy zde působil Julius Jelínek (žák Vojtěcha Hynaise – malíře opony Národního divadla v Praze) a vydržel v ní do roku 1955, kdy ještě v důchodovém věku chodil vypomáhat nové designérské elitě v podobě Milana Meteláka.

Svými návrhy tak musel Rudolf Schwedler obstát v nejednom uměleckém slohu, který v dané době prožíval vrchol. Musel se jim přizpůsobovat a tyto umělecké proudy přetvářet do firemní produkce sklárny, která zajištovala obživu pro mnoho rodin v horské oblasti Krkonoš ať již českého nebo německého původu. Od období Art-deco, přes oblíbené čiré broušené sklo, ve kterém nacházeli krásu především zákazníci ze 30. let (tedy období velké hospodářské krize) 20. století, po nastupující funkcionalismus přicházející s érou socialismu po druhé světové válce. Především tento jeho nadčasový design pak hrál prim a dokázal zachovat ruční výrobu nápojového skla v Krkonoších do dnešních dní i přes všechny politické a hospodářské zlomy. Snad za zmínku stojí design servisu pro bývalého ministra zahraničních věcí Dr. h.c. Jana Masaryka, který se dodnes vyrábí a jsou velmi oblíbený. Díky svému prvotnímu zákazníkovy dostal i své jméno a skleničky daného tvaru jsou dnes známy jako "Masaryčky".

Dr. Katharine Schuchardt - Wie Geschichte tradiert wird. Das Familiengedächtnis der deutschen Minderheit in Oberschlesien

Jak se předává historie. Rodinná paměť německé menšiny v Horním Slezsku

(DE) Nicht alle Deutschen wurden nach 1945 aus der Region Opole/Oppeln in Oberschlesien vertrieben oder flohen. Einige blieben und wurden zur deutschen Minderheit in Polen. Ihre Existenz wurde bis zur Gründung der heutigen Dritten Polnischen Republik geleugnet und erst 1991 offiziell im Deutsch-Polnischen Freundschaftsvertrag anerkannt. Die persönlichen Erlebnisse nach 1945 im sozialistischen Polen prägen die Minderheit bis heute. Eben diesen Erfahrungen kommt eine entscheidende Bedeutung zu, wie die eigene Geschichte in den Familien tradiert wird. So wird über die Jahrgänge 1950 bis 1980 als "verlorene Generation" erzählt. Die nach 1980 Geborenen mussten lernen, mit den lebensgeschichtlichen Brüchen in den Biografien ihrer Großeltern und Eltern sowie der eigenen Zugehörigkeit zur Minderheit umzugehen. Der Vortrag spannt den Bogen von den Erzählungen über das Leben als Minderheit im sozialistischen Polen zum Verhältnis zu Deutschland hin zur Aufarbeitung der Familiengeschichten bei den heutigen jungen Angehörigen.

(CZ) Ne všichni Němci byli po roce 1945 z hornoslezského regionu Opole/Oppeln vyhnáni nebo z něj uprchli. Někteří zůstali a stali se součástí německé menšiny v Polsku. Jejich existence byla až do vzniku dnešní Třetí Polské republiky popírána a oficiálně uznána až v roce 1991 v německo-polské smlouvě o přátelství. Jejich osobní zkušenosti ze socialistického Polska po roce 1945 charakterizují tuto menšinu dodnes. Právě tyto zkušenosti hrají rozhodující roli v tom, jak se v jejich rodinách předává vlastní historie. Ročníky z let 1950 až 1980 jsou označovány jako "ztracená generace". Ti, kteří se narodili po roce 1980, se museli naučit vyrovnávat se se zásadními změnami v životopisech svých prarodičů a rodičů i s vlastní příslušností k menšině. Přednáška vytváří oblouk od vyprávění o životě v menšině v socialistickém Polsku až po vztah k Německu a přehodnocování rodinné historie dnešními mladými příbuznými.

Mgr. Mikuláš Zvánovec, Ph.D., - Das Erbe des deutschen Schulwesens in den böhmischen Ländern und dessen Bedeutung für das Verständnis der deutsch-tschechischen Geschichte des 20. Jh.

Dědictví německého školství v českých zemích a jeho význam pro poznání česko-německých dějin ve 20. století

(CZ) Ve smíšených česko-německých územích se před druhou světovou válkou angažovala řada organizací, které si kladly za cíl zřizovat a podporovat školy v daných místech. Mezi nejvýznamnější německé organizace na poli školství lze řadit školský spolek Deutscher Schulverein (1880) a jeho nástupce Deutscher Kulturverband v Praze (1919). Zejména posledně zmiňovaný spolek, který ještě v meziválečném Československu platil za největší občanskou organizaci, zcela vytratil z obecného povědomí. Jak vypadala školská struktura této organizace, za jakých okolností tyto školy vznikaly a kde se nacházely? Na konkrétních příkladech bude poukázáno na rozdíly mezi zřizováním německých a českých škol v ČSR a příspěvek se bude vyrovnávat s otázkami národnostně-politického kontextu fungování těchto škol před rokem 1938, resp. 1945. Jak zasáhl nacionální socialismus a druhá světová válka do těchto struktur a co se stalo s funkcionáři školských organizací? Co zbylo z kanceláře Kulturverbandu do dnešní doby? Jak dnes vypadají budovy někdejších německých národních škol v ČR a jak interpretovat toto pozoruhodné dědictví?

(DE) In den gemischten tschechisch-deutschen Gebieten vor dem Zweiten Weltkrieg gab es eine Reihe von Organisationen, die sich für die Einrichtung und Unterstützung von Schulen in diesen Gebieten einsetzten. Zu den wichtigsten deutschen Organisationen auf dem Gebiet des Bildungswesens gehörten der Deutsche Schulverein (1880) und sein Nachfolger, der Deutsche Kulturverband in Prag (1919). Vor allem der letztgenannte Verband, der in der Tschechoslowakei der Zwischenkriegszeit noch als größte bürgerliche Organisation galt, ist völlig aus dem allgemeinen Bewusstsein verschwunden. Wie sah die Schulstruktur dieser Organisation aus, unter welchen Umständen wurden diese Schulen gegründet und wo befanden sie sich? Anhand konkreter Beispiele werden die Unterschiede zwischen der Gründung deutscher und tschechischer Schulen in der Tschechoslowakei aufgezeigt und die Frage nach dem nationalpolitischen Kontext des Funktionierens dieser Schulen vor 1938 bzw. 1945 behandelt. Wie wirkten sich der Nationalsozialismus und der Zweite Weltkrieg auf diese Strukturen aus und was geschah mit den Funktionären der Schulorganisationen? Was ist von der Geschäftsstelle des Kulturverbandes bis heute übriggeblieben? Wie sehen die Gebäude der ehemaligen deutschen Nationalschulen in der Tschechischen Republik heute aus und wie lässt sich dieses bemerkenswerte Erbe interpretieren?

Jürgen Jakob - Die Integration der Vertriebenen in Bayern: Eine kalte, fremde ...

Integrace vysídlených osob v Bavorsku: chladné, cizí ...

(DE) Die Integration der Vertriebenen in Bayern nach 1945 ist eine Geschichte voller Gegensätze. Auf den ersten Blick wirkt Bayern für die rund 1,9 Millionen Vertriebenen wie eine kalte, fremde Heimat. Doch eine nähere Betrachtung zeigt ein differenzierteres Bild. Bayern erlebte nach dem Krieg eine massive Bevölkerungszunahme, vor allem durch Sudetendeutsche. Diese wurden, von der US-Besatzungsmacht gleichmäßig verteilt, auf ein Bayern verteilt, das selbst durch den Krieg stark verändert war.

Die Integration stieß zunächst auf Schwierigkeiten, da Bayern agrarisch geprägt war, während viele Vertriebene aus industriellen Berufen kamen. Doch durch Flexibilität und Anpassungsfähigkeit fanden die Vertriebenen nach und nach Arbeit und schafften es sogar, neue Unternehmen zu gründen. Die staatliche Unterstützung durch Gesetze wie das Lastenausgleichsgesetz half ihnen beim wirtschaftlichen Neubeginn.

Es entstanden neue Flüchtlingsgemeinden, wie Neugablonz, die heute als Zeichen des Integrationsprozesses gelten. Die kulturellen und intellektuellen Beiträge der Vertriebenen, vor allem der sudetendeutschen Lehrer und Wissenschaftler, bereicherten Bayern nachhaltig.

Philosophisch gesehen fordert die Geschichte der Vertriebenen dazu auf, über Begriffe wie Heimat und Identität nachzudenken. Bayern wurde für die Vertriebenen zur neuen Heimat, doch der Prozess war von Spannungen, aber auch von Solidarität geprägt. Die Aufnahme der Fremden zeigt, dass Integration möglich ist, wenn beide Seiten Empathie und Unterstützung zeigen. Diese Geschichte erinnert uns an die menschliche Verantwortung und den Wert von Solidarität.

Die Eingliederung der Vertriebenen ist ein bedeutendes Beispiel für gesellschaftlichen Zusammenhalt und zeigt, wie eine Gemeinschaft aus Krisen gestärkt hervorgehen kann. Die Erfahrungen der Vertriebenen in Bayern lehren uns nicht nur etwas über die Vergangenheit, sondern geben auch Impulse für eine gerechtere und humanere Zukunft.

(CZ) Integrace vysídlenců v Bavorsku po roce 1945 je příběh plný kontrastů. Na první pohled se zdá, že Bavorsko je pro přibližně 1,9 milionu vysídlenců chladnou, cizí vlastí. Při bližším pohledu se však ukazuje mnohem pestřejší obraz. Bavorsko zažilo po válce masivní nárůst počtu obyvatel, především díky sudetským Němcům. Ti byli americkými okupačními silami rovnoměrně rozděleni po celém Bavorsku, které se samo válkou značně změnilo.

Integrace se zpočátku potýkala s obtížemi, protože Bavorsko bylo charakteristické zemědělstvím, zatímco mnoho vyhnanců pocházelo z průmyslových profesí. Díky flexibilitě a přizpůsobivosti si však vysídlenci postupně našli práci a dokonce se jim podařilo založit nové podniky. Státní podpora prostřednictvím zákonů, jako byl zákon o vyrovnání břemen, jim pomohla v novém hospodářském začátku.

Vznikly nové komunity uprchlíků, například Neugablonz, které jsou dnes považovány za symbol integračního procesu. Kulturní a intelektuální přínos vyhnanců, zejména sudetoněmeckých učitelů a vědců, dlouhodobě obohatil Bavorsko.

Z filozofického hlediska nás dějiny vyhnanců vybízejí k zamyšlení nad pojmy jako vlast a identita. Bavorsko se pro vyhnance stalo novým domovem, ale tento proces se vyznačoval napětím, ale také solidaritou. Přijetí cizinců ukazuje, že integrace je možná, pokud obě strany projeví empatii a podporu. Tento příběh nám připomíná lidskou odpovědnost a hodnotu solidarity.

Integrace vysídlených osob je důležitým příkladem sociální soudržnosti a ukazuje, jak může komunita vyjít z krize silnější. Zkušenosti vysídlených osob v Bavorsku nás nejen poučují o minulosti, ale jsou také podnětem pro spravedlivější a humánnější budoucnost.